Život ve lži

4. srpna 2018 v 21:30 | Blue |  Nový začátek
Tak půlka prázdnin za mnou a za měsíc konečně škola.

Snad ani nezmiňuju, jak je to pro mě dlouhé a stereotypní -
Každý den krom volna je to práce, sprcha, spát.
Když volno, tak oběd, na vodu, spát a mezitím možná tak nějaká ta kniha.
A to furt dokola, celé dva měsíce.

S mou drahou polovičkou jsem se za celé prázdniny viděla jen jednou, za což jsem moc ráda, že jsem ji vůbec mohla vidět, ale na druhou stranu mě to drtí.

Proč?
Protože nechci, ale jsem nucena den co den lhát a příležitostně vymýšlet nové lži.
Přitom by mohlo být všechno docela jiné kdyby..
A už jsme u toho. "Kdyby".

Kdyby - to moji rodiče vzali, nemusela bych se tím trápit a nemusela bych jim lhát
Kdyby - jsem ji nikdy nepoznala, třeba by k tomuhle každodennímu lhaní ani nedošlo
Kdyby - kdyby, kdyby, kdyby...

A kdybych se nenarodila, tak mohlo být všechno jinak...

Já, jejich jediná dcera..
Zjizvená, anorektička a s přítelkyní.

Mrzí mě, že musí mít rodiče zrovna takovouhle dceru, jako právě já.

Mohlo by být všechno jiné...
Jo, kdyby mě rodiče aspoň trochu v něčem chápali, tak se možná dočkají tak očekávaného svěřování.
Bohužel, smůla.
Zatím pokaždé, když jsem se jim s něčím svěřila, tak to dopadlo katastrofálně namísto třeba pomocné ruky, kterou bych v té chvíli zrovna možná brala, podkopnout nohy a nůž do zad.
Asi i tak by se dal nazvat jejich styl chápání.

Přitom kdyby to šlo, tak jim toho tolik řeknu....

Být ale nějaká "princezna" s šatičkama, která udělá přesně to, co se jí řekne a má hezkého, inteligentního a nejúžasnějšího přítele (nejlíp podle jejich představ), tak to mě asi zbožňují..

Takhle když ví o mě asi půlku věcí?
Jde to.
Někdy jsou za mně rádi a jindy mi narovinu řeknou, ať zmizím.
Jak už jsem měla tu čest, poznat jejich názor na homosexualitu, na mě a přítelkyni..
To si je dovoluju nazvat docela za homofoby.

A buďte k nim otevření a upřímní...
To prostě nejde.
Chtěla bych a přála bych si, aby mě měli stejně rádi, ať už jsem zjizvená anebo čistá, vyhublá či tlustá, chytrá nebo blbá, s přítelkyní nebo s přítelem..
Vždyť jsem furt ta jejich holka.
Nebo se pletu?

Je těžké žít ve lži, ale nic jiného asi nezbývá.


Blue
 

Konec školního roku

29. června 2018 v 20:15 | Blue |  Nový začátek
Je to tu... Konec školního roku.
Vysvědčení rozdané, v mém případě ne úplně špatné (i když by mohlo být lepší..), učitelé obdarovaní a s úsměvem v tváři.
Aby ne, však ono učit mnohdy drzé a nespolupracující žáky, kteří si ze školy akorát dělají holubník než místo vzdělávání...

Teď následují dva měsíce prázdnin.
Pro někoho zasloužilé volno na které se už těšil týdny předem, pro někoho prostě osvobození od školy.
Některé případy - jako třeba já, tak já prázdniny mám za trest.
Někdy je moc už týden a to nedejbože, když jsem nemocná a musím ležet!

Na základce jsem to tak neměla, ale nástupem na tuhle školu?
Změna.
Poznala jsem spoustu nových, úžasných lidí, učitelů, nynějších přátel, které bych dříve na zš asi marně hledala.

Škola mi změnila život.
Docela v různých směrech.
Podílela a částečně se ještě stále podílí na aně.
Když jsem na školu nastupovala, věděla jsem, že to nechci dělat a že tam nechci.. Teď je to naopak.
Našla jsem si přítelkyni a jsem prostě spokojená.

Snad především, proč nechci prázdniny je přítelkyně. Dál pak taky přátelé a i učivo.
Vím, že mě čekají ještě snad krásné dva roky školy, ale i tak se cítím špatně z toho, že je konec.

Moc mě mrzí, že se s přítelkyní nebudem moct vídat, jen kvůli tomu, že rodiče náš vztah neakceptovali.
Jinak si myslím, že by šlo o nejlepší prázdniny.
Huh.. Konec snění 😏❤

Tak snad se tedy alespoň jednou o prázdniny jako kolektiv všichni sejdem.


Jinak Vám přeji pohodově strávené prázdniny.



Blue

Better tomorrow

26. června 2018 v 19:45 | Blue |  Nový začátek
Dnes je zrovna jeden z dnů, kdy nevím co se sebou a sežeru co vidím bez ohledu na okolnosti...
Můj příjem Kj se dnes pohybuje na šílených 4819 a to den zdaleka nekončí.
Co je horší, že včera to nebylo o nic lepší.
O víkendu nemluvě.
Kdežto pár dní předtím jsem se držela do hranice 500 Kj a to ani nebylo původně zas tak úmyslem...

Nevím co s tím..
Když nejím, je to špatně.
Když jím, tak je to taky špatně.

Proč nemůžu jet na něčem mezi?
Sedím tu pod dekou s šálkem čaje a přemýšlím, jak zas zvládat žít.

Ale nezvládám to.
Opět mi je žiletka pomocí....


Blue
 


Ano či ne...

19. června 2018 v 20:12 | Blue |  Nový začátek
Stojím na rozhraní mezi anou a normálním životem.
Chci být čistá, zdravá, šťastná, s rodinou,...
Zároveň chci být hubená a perfektní dle mých představ.

V jednu chvíli jsem téměř rozhodnuta se vykašlat na nový začátek a pokračovat v tom co "bylo".
Ale nechci být na práškách, nechci psychouše, nechci být unavená a protivná.

Nevím kudy kam...
Někteří mě povedou směrem k aně a někteří směrem od any.
Hlavní rozhodnutí, vím, je ale na mě..
Taky už vím, že obojí jde těžko dohromady.
Alespoň u mě moc nikdy nefungovalo. (Hubnout a zároveň běžně fungovat.)

Dát ano aně či nikoliv?
Jak všechno nakonec dopadne.. Nevím.

Své tělo zase začínám nenávidět víc a víc.
Snahu o navyknutí si na pravidelnou stravu doprovází jak špatné myšlenky, tak pocity.

Chci být okey..


Blue

Houpačka

17. června 2018 v 0:31 | Blue |  Nový začátek
Fajn.
Tak upřímně je teď jedna z chvil, kdy mám chuť se na všechno totálně vys...
Příjde mi, že ať se snažím v čemkoliv, tak nikdy nedosáhnu toho, co si představuju nebo mou snahu vůbec nikdo neocení.
Ať je to teď škola, rodina, žilet, ana,..

Ve škole se snažím o co nejlepší výsledky a myslíte, že by to třeba rodiče nějak viditelně ocenili?
Bohužel, vidí to zřejmě jako samozřejmost, ačkoliv jsem se pečlivě učila...

Že doma s ničím nepomohu?
Vím. Ale když nejsem buďto v práci nebo škole, tak se učím nebo se věnuju nezbytným věcem.

Že mám přítelkyni a ne třeba přítele?
Okey, však také nemusím mít nikoho.
A i tak, můj život, ne druhých, tak co je komu do mýho osobního života?

Stejnak se sebepoškozováním.
Moje tělo, moje jizvy.
Dobře, tak někomu jak jsem zjistila se z toho dělá zle, ale nikoho nenutím se na to dívat.
Rodiče? Pardon..
Nejsem malá a už mám také nějaká práva.
Když budu chtít pomoct, řeknu.
Zatím to ale překonávám a žádné další rány i přes nutkání nejsou.

S anou je to bohužel věčný boj.
Jednou jsem prostě nahoře, podruhé dole..

Po dnešním dnu mě chytá sledování sebe samé a svých špeků a nehorázná touha si dát hladovku.
Nedávám to, žít s vědomím, jak jsem tlustá.

Moje ruce, tukem obalené nohy, bříško jak v 9.měsíci těhotenství a.. Mno prostě hnus.
Potřebuju zhubnout. Musím zhubnout.
Já nechci jídlo, já nechci kila!
Jak mám zhubnout, když si to ale zároveň zakazuju..?

Musím být lehčí, musím být chytřejší, musím být pracovitější, musím být dokonalejší,...
Musím být perfektní. Chci být perfektní.
- nejsem hubená
- nejsem hezká
- nejsem chytrá
- nejsem dokonalá
- nejsem pracovitá
- nejsem perfektní

Jsem nemožná.....

Vnitřní boj

11. června 2018 v 21:21 | Blue |  Nový začátek
Proč to musí být tak těžké?
Proč musí být tak těžké smířit se s tím, jaká jsem a normálně bez výčitkovitě se najíst?
Proč je tak těžké brát se takovou jaká jsem bez snahy hubnout?

Zvládám se už teda nějak nasnídat, naobědvat a navečeřet.
Nedívám se na to, co to je, kolik to má kalorií, kolik toho je, ale snažím se o to si navyknout na jedení.
To se nějak teda, aspoň trošku, i když výkyvově daří...

11.6. Jak probíhal dnešní den.
Vstala jsem, umyla se, upravila se, posnídala jogurt, vzala věci a vydala se na cestu do práce.
Dorazila jsem na nádraží a já vím, že mám v tašce ještě nějaké müsli sušenky, které mám asi sníst.
Nesním. To už by bylo moc.
Dorazím do práce, pracuji.
16.hodina - jídlo.
Mohla jsem si tentokrát nandat sama, ale i tak.. Hlad měl velké oči a zbylo mi.
Docházím na šatnu a v mé hlavě se už plně rozvíjí myšlenka vyzvracení jídla.
Vydržela jsem to defakto díky přítelkyni, která tam byla přítomna... /Děkuju Ti zlato/
Na jednu stranu bych se toho jídla hrozně ráda zbavila, ale zároveň vím, že nemůžu a nesmím a že to prostě dám.
Večeře - nic.

Jinak zbytek týdne školy jsem zvládala snídani, oběd i večeři .

Nevím proč, ale dneska mě to zatáhlo na pro ana stránky a thinspa..
Takové to.. "Už to nedávám, nemůžu dál jíst, musím zhubnout,.." bylo.
Ale v porovnání bez jídla x nejbližší,škola vede rozhodně to druhé resp. nejbližší,škola.

Asi bych to opravdu nazvala srdcovou bitvou..
Boj s něčím, čeho se snažíte zbavit ačkoliv je ve vás stále něco, co vám v tom brání.
Možná to takhle nedává smysl, ale třeba zkuste nespat, když se vám chce spát...
Buďto spát nebudete,protože z nějakého důvodu nechcete/nemůžete, nebo se v klidu vyspíte....


Našel by se někdo s podobnou cestou?



Blue

Krok vpřed, krok vzad...

6. června 2018 v 6:20 | Blue |  Nový začátek
Tak se týden s týdnem schází a já podávám "hlášení".
K nějaké výrazné změně nedošlo.
O týden praxe jsem zvládla sníst snídani a následně i " obědo-večeři".
Asi po dva dny se mi podařilo sníst i něco v mezičase (7.-15.h),takže už jen to mohu nazvat úspěchem.
Víkend byl tráven s rodiči na zahradě.
Být pro ana, tak už to nazývám přežerem, protože to opravdu bylo samé jídlo,jídlo a jídlo.
Převážně sladké jídlo.
Vidím sušenku - ham. Vidím čokoládu - ham. Jogurt - ham. A podobně.
Zajímavé, že ať jsem jedla jak jsem jedla,tak jsem stále neměla pocit sytosti.
Druhý den to bylo už o něco lepší.. S tím, že jsem nejedla jenom sladké, ale prokládala jsem to třešněmi.
Pecka👌
Jak by někdo řekl..cituji - "Dopřála sis to, co ti dlouho chybělo.." , tak možná na tom něco bylo.

Pondělí. Nastávající týden školy a týden rozhodující.
První krok do nového týdne se nevydařil.
Snídaně nic, svačina nic, oběd - ano. Večeře - ano
Není mi nejlíp.

Úterý - snídaně nic, svačina nic, oběd ano (je mi na zvacení) večeře ano a nevolnost přetrvává.

Středa - snídaně ano

Proč má být tenhle týden rozhodující?
Týden praxe proběhl, víkend taky a zvládla jsem to "nějak" s jídlem.
Otázkou, jak teda dopadne další týden.

Abych pravdu řekla, poslední roky nazpět jsem nebyla zvyklá ve škole vůbec cokoliv jíst.
Na zš jsem svačiny vyhazovala nebo zvracela, obědy nechodila/ nejedla/ zvracela...
Bohužel, tenhle řekněme zlozvyk mi přetrval nadále.
Nedokážu si vzít jídlo a sníst ho, či snad už vůbec ne v něčí přítomnosti. (výjímkou jeden - dva blízcí, to ještě nějak dávam)
Musí být docela vtipné sledovat člověka s jídlem v ruce, co se krčí v rohu místnosti, aby ho náhodou někdo neviděl :D

Bohužel, málokterej človek tohle pochopí.
To mi připomíná...
Otázky typu, že proč to dělám?
Co mě k tomu vede?
Nedělám to schválně. Dělat to schválně a úmyslně, tak bych se snažila víc a už tu zřejmě ani nebyla.

Nemám žadný důvod proč hladovět, ale přesto nechci jíst....
Dřív bych asi jako důvod řekla nespokojenost sama se sebou, to, jak vypadám a jaká jsem.
Nevím proč, ale ten pocit, že jsem debil, co oproti ostatním nic nedokáže.. Nepopsatelný. Možná jsem byla tak slepá, že jsem žádná pozitiva neviděla, ale postupem času, nástupem na sš jsem začala pomalu otevírat oči.
Snažím se hledat pozitiva, támhle, že i dvojka z testu je dobrá a že nemůže být nikdo perfektní, byť i třeba moje hovno na hlavě je jedinečné, protože je moje a nikdo ho nemá.
Pro někoho musí být tyhle řádky úsměvné nechť nesmyslné, ale mě to něco dalo...

Inu prostě závěrem..
Nemám žádný důvod, proč nejíst, ale vzít si jídlo, sednout si a najíst se je mnohem težší než to někomu vysvětlovat.

Bohužel tím, jak pro to mnozí (rodiče a nejen třeba oni) nenachází sami pochopení jsou tihle lidi, co si s tím třeba neví rady a už v tom plavou akorát odsuzováni... (-kdyby to dotyčný dokázal aspoň vysvětlit/říct, byť já sama nemám mnohdy slov..)
Př.: "Nechala bych jí zavřit, dokud se nevzpamatuje", " xx - nažer se už konečně!", "Na psychárnu s ní" atd atd
Neříkám, že je nějaká nemocnice vysloveně špatně, to si myslím, že někomu i pomůže, ale záleží dost na jedinci.
V případě prášků, nuceného vykrmování, stavení se k tomu zády či přehnaná pomoc, to je zbytečné.
Můj subjektivní názor.


Všeho s mírou a myslím, že by tomu tak mohlo být i s hladověním/hubnutím.


Blue

Nový začátek

29. května 2018 v 21:45 | Blue |  Nový začátek
Musím říct, že se dost od posledních článků změnilo.

Po zhruba dvou táhlých letech převážného "jezení - nejezení" jsem se rozhodla s tím už definitivně skoncovat.
Ana a Mia je něco, bez čeho si nedokážu představit žít.
Vlastně i jo.
Docela ráda si představuju život bez prášků, starostí, kam vyhodím jídlo, zda jsem neudělala něco špatně a tak.
Heh.. Bohužel se pak z tohohle snění probudím a všechno při starém.

Ono bylo sice už hůř. O dost hůř.
Dny kdy jsem nedokázala vstát z postele, nedokázalo mě nic probudit, snad krom vykopnutí z postele a postaveni na nohy, dny kdy jsem nedokázala do sebe vůbec nic dostat a byla jsem doslova posedlá tím, abych zhubla.
Tyhle asi nejkrušnější časy jsou pryč.
Doufala jsem, že úplně.
Bohužel, zjišťuji, že z tohohle člověk nebude nikdy 100% čistej a bude mít tendenci se k tomu furt vracet.

Je ráno a já vím, že je něco jako snídaně.
Mamka mi tu snídani i nachystá, ale já nejsem schopna do sebe něco dostat.
Asi něco jako pro vegetariana kus hovězího.

Čas svačiny?
Neexistuje. Svačiny mi úplně vypadli ze života.

Oběd. Možná. Tak podle nálady...

Večeře? Něco jako oběd, ale nikdy nejím obojí a většinou je ten jeden pokrm mým celodením a z pohledu normální osoby mravenčí porce, ačkoliv mě to bohatě stačí.

Pití bohužel taky moc nedám, takže je úspěch litr.


Nebaví mě to. Nechci takhle žít a upřímě..
Co je život bez energie, smyslu krom hubnutí a chtíče po dokonalosti, bez přátel a svých nejbližších...

Rodiče nademnou zlomili hůl.

U přítelkyně cítím, že jí se mnou taky dochází trpělivost.

Když to tak vemu, tak nemám přímo někoho, kdo by pochopil mou situaci.

Já nemám ani sebemenší důvod, proč nejíst.
Vždyť jídlo je důležité atd atd
Vím. I přesto je ve mě prostě něco, možná něco z minulosti což si třeba neuvědomuji...

Už vážně nevím co dál.
Snažím se jíst, ale je mi to nepříjemné a mnohdy je mi pak akorát zle.

Ano, už jsem i vážně přemýšlela nad hospitalizací, ale když vím, jak to mnohdy u ana holek chodí... Tak nevím.
Asi bych byla hodně naštvaná ztratit třeba tři měsíce školy.
Nechci to vzdát, ráda bych to zvládla sama, ale pořád nevím jak na to.

Doufám ale, že na to co nejdřív příjdu.



Pro všechny pro ana/mia lidi co sem třeba zavítají
- - - - -
Ehm, myslím že nemá cenu tu psát bůhví jakej kartáč.
Beztak byste si to přebrali a dělali co chtěli.
Sama jsem byla taková, že hned co jsem přišla ze školy, kuk do zrcadla na ty špeky a hurá na pro ana blogy a thinspa a hladovky.
Každopádně - neměnte se. Nemá to cenu.
Buďte hrdí na sebe jací jste, i když vím, že se to hezky řekne.



Blue

30.10. Plány a cíle..

30. října 2017 v 20:25 | Blue |  Jídelníčky
Dnešek mám za 2777.02 Kj, když nepočítám povinné ranní ochutnávky v restauraci.


Nastavuji si cíl - max. 2500 Kj.


Zítra si to tak zkušebně zkusím a od 1.11. už to musí jít.

Hodlám to postupně snižovat, co to půjde :)

Po dlouhé době..

22. října 2017 v 22:22 | Blue
Se zase ozývám.

Krátce jenom sděluji, že co mi začala praxe, tak vůbec nestíhám věci jako blog.

Na praxi jsem nucena sežrat oběd. (Někdy to ale nebyl jenom oběd,ale spíš pak takový cheat)

Ten oběd si ale někdy nechávám i na večeři - to aby se doma neřeklo :D

Nevim proč, cejtim se být taková nafouklá a vyžraná i když kupodivu nepřibíram. (takové pozitivum na závěr )

Ovšem - byla bych radši, kdybych mohla snížit příjem ještě o něco :/
Budu muset něco vymyslet.

Tak držte palce :3




Kam dál